Informace

Co se děje a dít bude?

10. října 2015 v 18:35 | Lizzie Oliver
Všechny vás moc zdravím u nového článku.
Chtěla bych vám sdělit pár důvodů, proč se tu už dlouho nic neobjevilo a taky vám nějak nastínit, co plánuji do budoucna.
Začnu tím, proč jsem tak málo aktivní. Začla škola a já to zkrátka nestíhám. Do toho mám ještě tréninky a cesta domů mi trvá fakt dlouho. Většinou přijdu domu večer uplně urvaná a to už se mi nechce většinou nic dělat, takže prostě padnu obličejem do postele a čus. Jediný můj volný den je právě neděle, takže všechno, co chci stihnout, musím nacpat do jednoho dne. Rozhodla jsem se, že v tu neděli prostě napíšu ty články třeba dva tři a přednastavím je, aby se tu přes týden něco objevilo. Zrovna dneska jsem teda totálně bez energie a nápadů, takže tenhle můj pláneček uskutečním asi až příští týden. Byla jsem teď asi čtrnáct dní nemocná, měla jsem antibiotika a bylo mi mega špatně. Jediné, co jsem zvládla, bylo ležet a maximálně koukat na seriály.

Další věc, nad kterou hodně přemýšlím, je založení nového blogu. Asi si říkáte, že to je trochu zbytečné, když tenhle blog je úplně nový. Jenže já jsem si dělala průzkum a hodně moc jsem přemýšlela. Sepsala jsem si všechna pro a proti, ptala se blogerů, kamarádů, bráchy, babičky, tetičky, psa... a dospěla jsem k závěru, že platforma blogger.com je zkrátka lepší. Na bloggeru neboli blogspotu jsem nikdy blog neměla a nikdy mě nelákalo to vyzkoušet. Vždycky jsem byla team blog.cz, největší zastánce téhle stránky, blogy na blogspotu jsem nesnášela, protože mi přišly hrozně složitý a ne moc pěkný, #fightforblog.cz. Teď jsem právě popsala moje desetileté blogující já. Ovšem teď mě blogspot začal hodně lákat. Přijde mi víc profesionální, je tam více funkcí a možností, nejsou tam otravné reklamy přes třičtvrtě stránky, které kazí celý dojem blogu, atd.
Při psaní tohohle článku jsem se definitivně rozhodla - založím si ho. Co když se mi tam nebude líbit? No, tak se vrátím sem zpátky a to je právě taky důvod, proč tenhle blog nebudu rušit a nepřestanu být aktivní (tohle tvrzení zní trošku neplatně, protože aktuálně moc aktivní nejsem, hah). A nebojte se, až blog bude založený, dám sem stoprocentně odkaz a budu vás všechny informovat *mrkací smajlík*.

Mějte se překrásně a užívejte života, protože..., je to něco, co se má dělat. Čau!

Malinko stresující týden

14. září 2015 v 23:11 | Lizzie Oliver


Tento týden byl pro mě docela těžký a stresující. Chápu, že se dějou i horší věci, ale já nejsem zrovna silná povaha, takže mně stačí vážně málo.

Začalo to minulý pátek. Celý den se mi špatně dýchalo, ale jelikož jsem astmatik, tak mi to přišlo normální. Večer na tréninku to ale bylo horší a horší. I když jsem si "dejchla" (prostě použila inhalátor), tak jsem nemohla pořádně vydechnout. Na konci tréninku jsem začla brečet a v šatně jsem volala mámě, ať si pro mě přijede. Když jsem tam na ní čekala, tak mi na příkaz trenérky dělala společnost kamarádka (děkuju moc!). Už jsem zase cítila, jak mě začínají brnět ruce a nohy a soustředila jsem se, abych dýchala pomalu a nemusela zase skončit v nemocnici. Rodiče přijeli a odvezli mě domu. Bylo to lepší, ale nebylo mi dobře. Musela jsem mamku přemlouvat, aby mě v sobotu ráno pustila na trénink. Nakonec mi to tedy dovolila a odvezla mě na vlak. Jak mi bylo večer špatně, tak jsem si nepřipravila žádné věci, ani jsem si nenastavila budík. Vstala jsem díky bohu tak, abych se stihla obléknout a probudit mamku. Co jsem ale nestihla, bylo vzít si telefon. Byla jsem si 100% jistá, že jsem si ho házela do batohu. Neházela. Nemohla jsem se tedy s mámou potom nijak domluvit na odvozu atp.
Trénink byl super, až na to, že jsem si nějak hnula s palcem a křuplo mi v něm. Docela to bolelo, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Po tréninku jsem jela vlakem domu. Doufala jsem, že někde bude aspoň jedna jediná telefonní budka, ale žádnou jsme prostě nikde nenašla. Nemohla jsem teda nikomu zavolat, aby si pro mě na nádraží přijel. Autobus jel 10 minut předtím, než jsem na nádraží přijela, což bylo kolem druhé hodiny odpoledne a další jel až někdy v půl sedmé večer. Asi půl hodiny jsem chodila kolem nádraží a hledala, jestli nejsou někde ještě nějaké zastávky. Moc to tam neznám, protože jsme čerstvě přestěhovaní, takže jsem tam prostě bloudila a hledala a rozmýšlela se, jestli to nevezmu pěšky až domu. Jelikož jsem žádnou jinou autobusovou zastávku nenašla (později jsem se dozvěděla, že kdybych šla kousek výš nad nádraží, tak tam jsou, paráda, co?), tak jsem teda šla. Nevěděla jsem kudy jít, cestu jsem znala jen z okýnka našeho auta. Šla jsem po silnici a šla a šla a tipovala, kudy asi tak zhruba bch měla jít. Nakonec jsem se vymotala z bloku rodinných baráků a ocitla jsem se na známém místě. Měla jsem radost, že jsem se zatím neztraila. Najednou mi ale skončil chodník a já musela jít po silnici. Strašně jsem se bála, že mě něco srazí. Ty řidiči si museli klepat na čelo, co za blázna by šlo takovouhle cestou. Je mi jasné, že tam někdě v lese musí být nějaká stezka, ale holt to tam vůbec neznám a nechtěla jsem se ztratit. Chvilkama jsem šla za svodidlama, aby mě nic nesrazilo, ale nešlo to vždycky. Na moment jsem zašla do konce i na kraj lesa. To už jsem ušla takových pět kilometrů. Došla jsem do vesnice, kterou jsem poznala a zase se radovala, že jdu správně. Tam jsem se ale na té silnici bála opravdu hodně, tak jsem zašla mezi baráčky s tím, že pujdu vodorovně s hlavní silnicí, ale ta cesta, po které jsem šla, byla mírně doprava, takže jsem asi po půl hodině cesty vylezla někde na poli. Vrátila jsem se tedy na tu hlavní a se zatajeným dechem téměř běžela po té nebezpečné silnici. Přežila jsem, všechno bylo v pohodě. Chodník pořád nikde, ale cesta už byla bezpečnější. Z dálky jsem viděla kruháč, který jsem moc dobře znala a věděla jsem, že domu to je od něj cca šest sedm kilometrů. Poněvadž mi přišlo, že už jsem těch kilometrů ušla asi dvěstě, tak jsem málem skákala radostí, že už jsem skoro doma. U toho kruháče jsou autobusové zastávky. Šla jsem se kouknout, jestli náhodou nějaký autobus nejede. Ale protože jsem neměla mobil, tak jsem nevěděla, kolik je hodin a na zastávce nikdo nebyl. Odvodila jsem si, že můžou být tak čtyři hodiny a v tu dobu žádný autobus nejel. Šla jsem teda dál. Už mě pěkně bolely nohy a navíc se mi chtělo strašně čůrat. Když už jsem to nemohla vydržet, tak jsem si prostě zalezla do lesa a tadáá, hned mi bylo líp. Mimochodem bylo strašné horko, měla jsem rozedřené nohy z vansek, bolely mě záda, protože jsem nesla fakt těžkej bágl a docházelo mi pití. Zbytek cesty už jsem přemýšlela převážně jen nad tím, jak od mámy dostanu vynadáno za to, že nezvedám mobil a nedávám o sobě vědět. Málem jsem se rozbrečela štěstím, když jsem uviděla náš dům. Mega rychle jsem odemkla a vyběhla schody a okmažitě volala máme, že jsem v pohodě. Ta byla uplně v klídku, jen se mě zeptala, proč jsem tak zadýchaná, tak jsem jí řekla, že jsem šla pěšky až z Říčan. Její reakci už si ani nepamatuju. Vim jenom, že se radovala, že jsem doma, protože ona si zapomněla klíče a seděla u sousedů. Jen tak pro info, ušla jsem zhruba 12 kilometrů. Asi si řeknete, že to je v pohodě, ale já byla po tříhodinovém tréninku a nesla ultra těžký batoh. (Na jednu stranu to bylo docela fajn, ale zabila jsem tím můj jediný volný čas.)

Na což nazavzuje další historka. Jak jsem si nadhazovala ten batoh pořád, tak jsem si ještě víc hnula s tím prstem a zase mi v něm hrozně křuplo. V neděli mě to celý den strašně bolelo a v noci z neděle na pondělí jsem bolestí nemola ani spát. Táta asi slyšel, jak brečím, tak přišel ke mně do pokoje a domluvili jsme se, že mě ráno vezme na chirurgii. Do toho máma, že to nemůže bolet tolik, že kvůli tomu přece nemusim vynechávat školu, atd. Na chirurgii (asi po stopadesáti hodinách) mi bylo oznámeno, že jsem si to vykloubila. Doktorka mi ruku zavázala a řekla, že mám být teď pár dní uplně v klidu a na trénink že můžu až za čtrnáct dní. To bych nepřežila. Čtrnáct dní je strašně moc. Takže jsem jí neposlechla a na trénink jsem šla už druhý den. Bolelo to strašně, ale říkala jsem si, že snad něco vydržím. Pořád to bolí, ale je to mnohem lepší.
 
 

Reklama