Malinko stresující týden

14. září 2015 v 23:11 | Lizzie Oliver |  Informace


Tento týden byl pro mě docela těžký a stresující. Chápu, že se dějou i horší věci, ale já nejsem zrovna silná povaha, takže mně stačí vážně málo.

Začalo to minulý pátek. Celý den se mi špatně dýchalo, ale jelikož jsem astmatik, tak mi to přišlo normální. Večer na tréninku to ale bylo horší a horší. I když jsem si "dejchla" (prostě použila inhalátor), tak jsem nemohla pořádně vydechnout. Na konci tréninku jsem začla brečet a v šatně jsem volala mámě, ať si pro mě přijede. Když jsem tam na ní čekala, tak mi na příkaz trenérky dělala společnost kamarádka (děkuju moc!). Už jsem zase cítila, jak mě začínají brnět ruce a nohy a soustředila jsem se, abych dýchala pomalu a nemusela zase skončit v nemocnici. Rodiče přijeli a odvezli mě domu. Bylo to lepší, ale nebylo mi dobře. Musela jsem mamku přemlouvat, aby mě v sobotu ráno pustila na trénink. Nakonec mi to tedy dovolila a odvezla mě na vlak. Jak mi bylo večer špatně, tak jsem si nepřipravila žádné věci, ani jsem si nenastavila budík. Vstala jsem díky bohu tak, abych se stihla obléknout a probudit mamku. Co jsem ale nestihla, bylo vzít si telefon. Byla jsem si 100% jistá, že jsem si ho házela do batohu. Neházela. Nemohla jsem se tedy s mámou potom nijak domluvit na odvozu atp.
Trénink byl super, až na to, že jsem si nějak hnula s palcem a křuplo mi v něm. Docela to bolelo, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Po tréninku jsem jela vlakem domu. Doufala jsem, že někde bude aspoň jedna jediná telefonní budka, ale žádnou jsme prostě nikde nenašla. Nemohla jsem teda nikomu zavolat, aby si pro mě na nádraží přijel. Autobus jel 10 minut předtím, než jsem na nádraží přijela, což bylo kolem druhé hodiny odpoledne a další jel až někdy v půl sedmé večer. Asi půl hodiny jsem chodila kolem nádraží a hledala, jestli nejsou někde ještě nějaké zastávky. Moc to tam neznám, protože jsme čerstvě přestěhovaní, takže jsem tam prostě bloudila a hledala a rozmýšlela se, jestli to nevezmu pěšky až domu. Jelikož jsem žádnou jinou autobusovou zastávku nenašla (později jsem se dozvěděla, že kdybych šla kousek výš nad nádraží, tak tam jsou, paráda, co?), tak jsem teda šla. Nevěděla jsem kudy jít, cestu jsem znala jen z okýnka našeho auta. Šla jsem po silnici a šla a šla a tipovala, kudy asi tak zhruba bch měla jít. Nakonec jsem se vymotala z bloku rodinných baráků a ocitla jsem se na známém místě. Měla jsem radost, že jsem se zatím neztraila. Najednou mi ale skončil chodník a já musela jít po silnici. Strašně jsem se bála, že mě něco srazí. Ty řidiči si museli klepat na čelo, co za blázna by šlo takovouhle cestou. Je mi jasné, že tam někdě v lese musí být nějaká stezka, ale holt to tam vůbec neznám a nechtěla jsem se ztratit. Chvilkama jsem šla za svodidlama, aby mě nic nesrazilo, ale nešlo to vždycky. Na moment jsem zašla do konce i na kraj lesa. To už jsem ušla takových pět kilometrů. Došla jsem do vesnice, kterou jsem poznala a zase se radovala, že jdu správně. Tam jsem se ale na té silnici bála opravdu hodně, tak jsem zašla mezi baráčky s tím, že pujdu vodorovně s hlavní silnicí, ale ta cesta, po které jsem šla, byla mírně doprava, takže jsem asi po půl hodině cesty vylezla někde na poli. Vrátila jsem se tedy na tu hlavní a se zatajeným dechem téměř běžela po té nebezpečné silnici. Přežila jsem, všechno bylo v pohodě. Chodník pořád nikde, ale cesta už byla bezpečnější. Z dálky jsem viděla kruháč, který jsem moc dobře znala a věděla jsem, že domu to je od něj cca šest sedm kilometrů. Poněvadž mi přišlo, že už jsem těch kilometrů ušla asi dvěstě, tak jsem málem skákala radostí, že už jsem skoro doma. U toho kruháče jsou autobusové zastávky. Šla jsem se kouknout, jestli náhodou nějaký autobus nejede. Ale protože jsem neměla mobil, tak jsem nevěděla, kolik je hodin a na zastávce nikdo nebyl. Odvodila jsem si, že můžou být tak čtyři hodiny a v tu dobu žádný autobus nejel. Šla jsem teda dál. Už mě pěkně bolely nohy a navíc se mi chtělo strašně čůrat. Když už jsem to nemohla vydržet, tak jsem si prostě zalezla do lesa a tadáá, hned mi bylo líp. Mimochodem bylo strašné horko, měla jsem rozedřené nohy z vansek, bolely mě záda, protože jsem nesla fakt těžkej bágl a docházelo mi pití. Zbytek cesty už jsem přemýšlela převážně jen nad tím, jak od mámy dostanu vynadáno za to, že nezvedám mobil a nedávám o sobě vědět. Málem jsem se rozbrečela štěstím, když jsem uviděla náš dům. Mega rychle jsem odemkla a vyběhla schody a okmažitě volala máme, že jsem v pohodě. Ta byla uplně v klídku, jen se mě zeptala, proč jsem tak zadýchaná, tak jsem jí řekla, že jsem šla pěšky až z Říčan. Její reakci už si ani nepamatuju. Vim jenom, že se radovala, že jsem doma, protože ona si zapomněla klíče a seděla u sousedů. Jen tak pro info, ušla jsem zhruba 12 kilometrů. Asi si řeknete, že to je v pohodě, ale já byla po tříhodinovém tréninku a nesla ultra těžký batoh. (Na jednu stranu to bylo docela fajn, ale zabila jsem tím můj jediný volný čas.)

Na což nazavzuje další historka. Jak jsem si nadhazovala ten batoh pořád, tak jsem si ještě víc hnula s tím prstem a zase mi v něm hrozně křuplo. V neděli mě to celý den strašně bolelo a v noci z neděle na pondělí jsem bolestí nemola ani spát. Táta asi slyšel, jak brečím, tak přišel ke mně do pokoje a domluvili jsme se, že mě ráno vezme na chirurgii. Do toho máma, že to nemůže bolet tolik, že kvůli tomu přece nemusim vynechávat školu, atd. Na chirurgii (asi po stopadesáti hodinách) mi bylo oznámeno, že jsem si to vykloubila. Doktorka mi ruku zavázala a řekla, že mám být teď pár dní uplně v klidu a na trénink že můžu až za čtrnáct dní. To bych nepřežila. Čtrnáct dní je strašně moc. Takže jsem jí neposlechla a na trénink jsem šla už druhý den. Bolelo to strašně, ale říkala jsem si, že snad něco vydržím. Pořád to bolí, ale je to mnohem lepší.


Už máme útery, teď jdeme na středu. Středa byla asi nejmíň příšerná. Když pominu, že jsme v podstatě měli pět hodin chemie, dvě hodiny matiky a dvě hodiny fyziky.
Čtvrtek. Ten byl taky docela ok, ale psali jsme z literatury. Měli jsme číst Kytici a dvě pohádky. Já to jako dement zase četla, ještě před hodinou jsem si opakovala, o čem ty balady jsou, ale na dvě jsem si zaboha nemohla vzpomenout. Říkala jsem si, že je hrozně malá pravděpodobnost, že z toho vůbec budem psát a ještě menší pravděpodobnost, že mi tam do toho testu dá zrovna tyhle dvě. No, samozřejmě mému oddělení zadal ty dvě. A zadával jen dvě. Takže jsem byla uplně v háji. Po chvíli ještě řekl, ať mu tam napíšem název té pohádky, kterou jsme četli. To jsem samozřejmě napsala. I když mi bylo jasné, že mi to neuzná, protože si bude myslet, že jsem se na to na celé vybodla. Zbytek testu jsem jen obtahovala datum a zadání.

Pátek byl pro mě naprostý horor. Vím, že fyzikářka mě nemá zrovna v lásce, i když absolutně netuším proč. Každopádně, psali jsme z fyziky test. Já to celkem uměla, cítila jsem to tak na dvojku. Všichni jsme test odevzdali, pohoda. Profesorka si testy odnesla do kabinetu a za minutku se vrátila. Já diskutovala se spolužákama o tom testu a najednou slyším profesorku jak říká moje jméno a ptá se, "Ty jsi ten test odevzdala až teď?". Já celá zmatená říkám, že ne. Najednou mi začlo bušit srdce a chtělo se mi zvracet, vůbec netušim, proč mě to tak rozhodilo, když jsem to normálně odevzdala. Fyzikářka do toho mého testu asi dvě minuty tupě čuměla a něco si mumlala. Celá třída naprosto zmetaná. Najdnou říká, že je to strašně divné a podezřelé a ať jdu k tabuli. Já měla tak smíšené pocity. Nevěděla jsem, jestli jsem naštvaná, nervózní, jestli se pozvracím nebo ne. U tabule jsem jenom stála s křídou v ruce a celá se klepala. Učitelka mi zadala první příklad. Vyřešila jsem ho správně. Ona na to tak koukala a říká, ať jí tohle teda vysvětlím, jak jsem k tomu došla. Já nemohla vůbec mluvit. Začla jsem to mazat a předělávat a ještě jsem měla tu chromou, zavázanou ruku, takže se mi to dělalo strašně špatně. Z toho jejího tónu jsem totiž usoudila, že to mám špatně. Ale neměla, to mi pak řekli i spolužáci. Zadala mi další příklad. To jsem nemohla už ani psát. V té místnosti by byly slyšet i mravenčí kroky, jaké tam bylo ticho. Vykuňkala jsem ze sebe akorát "já nevim". Dala mi teda další příklad. Jediné, na co jsem mohla myslet bylo, kdy už mě konečně posadí. Já zase řekla, že nevím. Dala mi další příklad. To už jsem byla s prominutím nasraná a řekla jí "Já nevim. Já prostě nevim. Já teď nevim vůbec nic. Můžu si jít sednout?" Ona: "No, to mě moc mrzí, ale budu tě muset posadit s pětkou...". V tom se ale přihlásila moje kamarádka a začla se mě zastávat, že je to nespravedlivé. Pár lidí se k ní přidalo. Kamarádka jí to tam uplně nandala a já měla sto chutí tam začít cheerovat a tleskat a poslat paní milou profesorku do hajzlu. Já jsem si šla sednout a ty dvě se furt dohadovaly. Po chvíli už jsem měla podporu od celé třídy a chtělo se mi brečet štěstím a chtěla jsem je všechny obejmout. Ona ale furt, že to je podezřelé a blabla. To už se mi vrátila řeč. Řekla jsem jí, že tohle bych prostě nikdy neudělala, že to nemám zapotřebí a že když už bych teda podváděla, tak ne takhle hloupě. Nakonec z toho vzešlo to, že mi dala učitelka ten test napsat znovu (na návrh mojí kamarádky). Jiné zadání samozřejmě. Takže jsem v jedné hodině psala dva testy a byla zkoušená. Krása. Pořád mi bylo na zvracení. Chvíli jsem do toho zadání jenom bezmyšlenkovitě koukala. Nakonec jsem se probrala, řekla jsem si, že to nevzdám a že jí to natřu. No, nejsem si jistá, jestli jsem jí to natřela, ale tak trojka by to snad být mohla. Když jsem si konečně sedla na svoje místo, tak jsem byla tak naštvaná, že jsem si shodila všechny věci i s mobilem, který odletěl asi dva metry, naštěstí je v pohodě. To už bych asi brečela. Fyzikářka mi ještě řekla, že jestli to teda bylo neprávem, tak se teda omlouvá, no. Po hodině za mnou chodili spolužáci, někteří byli snad naštvaní víc než já. Hah. Jedna holka (od které bych to popravdě vůbec nečekala) za mnou došla a říka, že by normálně zašla za ředitelem. Já jsem si to ale nechtěla dělat ještě horší.

Pátek večer a sobota ráno trénink. Po tréninku jsem šla na Ladronku. Šla jsem tam hlavně kvůli tomu, že tam měl být i kluk, co se mi líbí už asi tisíc let. Nikde jsem ho tam ale neviděla. Asi tak v pět jsem jela domu, protože u nás ve vesnici byla taky akce a já slíbila, že přijedu. Kolem osmé večer mi přišla zpráva od kamarádky, která byla pořád na Ladronce, že tam teď kolem nich prošel ten kluk. No není to k posrání? Je to nehorázná blbost, ale to byla poslední kapka.
Celou neděli jsem se cítila hrozně. Nemluvila jsem, nesmála se a máma se ségrou si mě dobíraly a dělaly si ze mě srandu. Jindy by mi to nevadilo, ale měla jsem náladu uplně na nic. Pak už jsem se prostě rozbrečela a šla do svého pokoje, abych je neotravovala mojí náladou, ale ony mě volaly, ať jdu za nima a furt se ptaly, co mi je. Já nevím, co mi bylo. Bylo mi prostě hrozně. Měla jsem pocit strachu a měla jsem pocit, že mi pukne srdce a hlava. A slzy tekly samy a nešly zastavit. Ještě jsem si vzpomněla, že v pondělí píšeme test z matiky a že vlastně máme fyziku.
Večer se mi tak strašně nechtělo do školy, bylo mi z toho uplně špatně. Celou noc jsem se budila. Asi ve čtyři jsem se vzbudila naposled a od té doby už neusla. Zase jsem brečela. V šest přišel táta a ptal se, v kolik chci hodit na vlak. Já jsem řekla, že mě bolí hlava a neni mi dobře. On ať si vezmu prášek a ať vstávám. Já nevstala. No, zase jsem brečela. Pak přišla máma. Ptala se, co mi je. Jestli to je kvůli té fyzice. Jasně, že to je i kvůli té fyzice, ale to je jen přiložené polínko v ohni.

Všechno se to může zdát jako hrozné blbosti, já sama nevím, proč a co vlastně mě trápí. Nechci ze sebe dělat chudinku nebo dramaqueen. Prostě mi je strašně, i když se snažím, aby nebylo. Většinou se přes den dokažu smát a předstírat, jak jsem veselá, ale včera jsem to zkrátka nedokázala a dneska taky ne. Ale už se musím vzchopit a nahodit "normální" náladu. Nechci, aby se mě zase ptali, co mi je.


Je mi naprosto, jasné, že si tohle nikdo nepřečte celé. Je to hrozně dlouhé, ale já se potřebovala vypsat. Určitě tam je tak miliarda chyb, ale nechce se mi to znovu číst, takže se omlouvám, jestli něco nedává smysl nebo tak.
Příště už snad bude pozitivní článek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | Web | 15. září 2015 v 17:36 | Reagovat

AHOJ, AHOJ, TAK NAKONEC ZAČALO 4. KOLO SONB, MOC SE OMLOUVÁM, ŽE JSEM 3. KOLO UZAVŘELA AŽ DNESKA, ALE JINAK TO NEŠLO :D TAK AŤ SE DAŘÍ :)

2 Monča Monča | Web | 16. září 2015 v 18:12 | Reagovat

Za prvé máš můj obdiv s našlapanými kiláky a za překonávání bolesti na tréninku (já bych se složla do postele a čus :D )
Za druhé hodně štěstí s kompletním uzdravením prstu.
Ve škole zažívám a už jsem zažila spoutu takových "podrazů osudu" jako třeba ty testy z čj, to se mi stalo už tolikrát, že jsem si řekla, že ode dneška se neučim a seru na to. Už to trvá pár let a furt mě to nepřestává naštvávat, to úsilí vložený do přípravy je pak k h*vnu a to je demotivační jak prase :D Článek jsem přečetla celý, kompletně a dává smysl všechno. A tvoje trápení především. Jde o to, že maličkosti, které ti kazí náladu se nashromáždí a věci který se jiným můžou zdát úplně stupidní jsou pro tebe v tu chvíli šílený zlo. Ale věřím, že už je líp a týden začal  líp, i když s písemkama. Drž se, všechno zvládneš! A neblázni moc s tím prstem, ať nemáš trvalejší následky! :) Měj se krásně a už je pozitivněěě!

3 Ája Ája | Web | 18. září 2015 v 10:32 | Reagovat

ahoj začalo 4. kolo SONB, tak see zapoj a sbírej hlásky :)))
http://andris-sek.blog.cz/1509/kdo-vyhraje-4-kolo-sonb-hlasujte#komentare

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama